16.11. xxxx

Vcera pred dvadsiatimi rokmi sa to v podstate zacalo. Dnes to pokračovalo a zajtra to vypukne. Teda, vypukne ako vypukne. Stál som po prednáške pod tou tabulou: "Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my?" Snažil som sa, predstaviť si, ako to prebiehalo, čo sa dialo, vcítiť sa do vtedajšej atmosféry. Ešte sa to moc nedalo. Hrali študentské kapely, stojím s Kristýnou, popíjame pivko, zastaví sa pri nás moj šef z laborky, Honza Konvalinka. Nenechám si ujsť príležitosť, "štrngnem si s ním, on svařák, ja gambáč v plaste, a spýtam sa ho: " Stál si tu aj v osemdesiatom deviatom?"...Stál jsem, byla ve mně zvědavost a adrenalín. Bál jsem se, protože jsme ješte nevědeli, co jsi můžem dovolit a co ne.".." Ale dyť už byla dole berlínska zeď, argumentuje Kristy. "Honza sa zamyslel:" To jo, ale v Číne demonstraci tanky rozehnaly." Chvíľku bolo ticho. Bol si v tom pochode až na Václavák? Videl si ako ich na Národke eštébáci bijú?..."Mně těmeř taky trefili, ale já jsem mrštný, tak jsem se jim vyhnul, když jsem běžel...a měl jsem těžký kabát" dodá stručne a popod fúz sa priateľsky usmeje..
Aj keď na každom rohu stáli policajti, trošku som už tú slobodu začal cítiť. Usmievali sa a hopkali do rytmu gitarovej bandy, ktorá zrovna hrala. Nebál som sa, pretože som vedel, že nie je čoho. Snáď.
Honza to tiež cítil, ale nevedel. A aj tak šiel.
Zajtra to začne. O tretej na Albertove. Pred našou školou.